Na svazích Pontských hor nad tureckým pobřežím Černého moře rostou rozsáhlé porosty pěnišníku pontického (Rhododendron ponticum) a pěnišníku žlutého (Rhododendron luteum). Jejich nektar obsahuje grayanotoxiny a včely je s ním přenášejí do medu. Turci mu říkají deli bal – šílený med. Většina místních včelařů hospodaří v malém, a tak med z jednoho úlu může obsahovat vysoké množství toxinů.

Jak grayanotoxiny působí

Grayanotoxiny se vážou na sodíkové kanály v buňkách nervů a svalů a brání jejich uzavření. Výsledkem je mimo jiné zvýšená činnost bloudivého nervu, který zpomaluje srdce. Lehká otrava se projeví závratí, slabostí, pocením, sliněním, nevolností, zvracením a brněním. Při těžší dochází k výraznému zpomalení tepu, poklesu krevního tlaku, poruchám srdečního rytmu i vědomí. Příznaky se objevují brzy po jídle a mohou je vyvolat i malá množství. V nemocnici se otrava léčí infuzemi a atropinem a pacienti se obvykle zotaví do druhého dne; úmrtí lidí jsou vzácná. V Turecku přesto patří k běžným otravám z jídla.

Xenofón a deset tisíc

Nejstarší popis zanechal řecký vojevůdce a spisovatel Xenofón. V roce 401 př. n. l. se armáda řeckých žoldnéřů, známá jako „deset tisíc“, vracela z Persie k Černému moři. Nedaleko Trapezuntu, dnešního Trabzonu, našli vojáci množství úlů a med snědli. V Anabázi Xenofón líčí, že ti, kdo ho snědli trochu, se chovali jako opilí, a ti, kdo snědli hodně, jako šílení nebo umírající. Ležely jich prý takové zástupy, jako by tábor prohrál bitvu. Nikdo nezemřel; druhý den se vojáci přibližně ve stejnou hodinu probrali a třetí či čtvrtý den mohli pokračovat v cestě.

Past na Pompeiovy vojáky

O tři staletí později, v 60. letech př. n. l., táhla týmž krajem římská vojska Gnaea Pompeia za pontským králem Mithridatem VI. Zeměpisec Strabón píše, že horský kmen Heptakométů nastražil podél jejich cesty šílený med. Tři manipuly vojáků ho snědly, ztratily soudnost a Heptakométové je pobili. Příběh je známý jen ze Strabónova vyprávění, přesná data se v pramenech liší.

Šílený med dnes

Med z pěnišníků se ve východní části tureckého Černomoří vyrábí dodnes a podobný med sbírají i lovci medu v Nepálu. V místní tradici se mu připisují léčivé účinky; lékaři ale upozorňují, že obsah toxinů se v něm odhadnout nedá a otravu může způsobit už jedna lžíce. Odborné přehledy upozorňují i na to, že se med s grayanotoxiny stále víc prodává přes internet, a riziko otrav se tak šíří daleko za hranice Černomoří. Otravy šíleným medem lékaři kromě Turecka a Nepálu popsali například i v Severní Americe, Brazílii a Japonsku.

Zdroje

  1. Gündüz et al. (2008): Clinical review of grayanotoxin/mad honey poisoning past and present
  2. Jansen et al. (2012): Grayanotoxin poisoning – 'mad honey disease' and beyond
  3. Koca & Koca (2007): Poisoning by mad honey – a brief review
  4. Texas A&M Today: Expert gives the buzz on mad honey
  5. Wikipedia: Mad honey (history, Xenophon, Strabo)